rss kanál
Kategorie článků

Cesta do Francie, 2012

Publikováno 25.08.2012 v kategorii soutěže, 2 komentáře

Když jsem se na jaře díval na kalendář Contestových soutěží a uviděl jsem, že jsou ve Francii dvě soutěže hned dva víkendy za sebou, byla to jasná výzva! Hned jsem zavolal Tomášovi Winklerovi, jestli pojedeme na dovolenou do Francie a ten s nadšením souhlasil. V březnu na Raný jsem se zeptal Richarda Kohla, jestli s námi nechce jet taky a ten bez váhání řekl, že by to šlo. A bylo. Partička byla na světě!

Když jsme začali plánovat cestu, bylo jasné, že každý pojede, jak mu to čas dovolí, takže jsme se na sebe nevázali. Já měl v plánu jet přes Německo, Rakousko, Švýcarsko, Itálii do Francie s tím, že se budu vyhýbat placeným úsekům. Ale plány jsou od toho, aby se měnily. S Mirkou jsme vyrazili v úterý po práci a chtěl jsem dojet na hranice s Rakouskem. Tam jsme přespali a ráno vyrazili vstříc zážitkům a kochání se alpskou krajinou. Před Insbrukem nás skásli o 8 euro, ale cesta krásně ubíhala. Přijeli jsme k jezeru Lago di Vergo a mé nadšení z té nádhery nebralo konce. Ale najednou se silnice zakousla do kopce a vedla samými úzkými tunely, kde se dalo jet tak maximálně 40 km/h! Připadal jsem si jako ten pražák z povídky, jak se přestěhoval z Prahy do Krkonoš. Nejdříve se kochal padajícími vločkami, pasoucím se jelenem na louce, ale na konci, když každý den odhazoval ty bílé sračky a cestou domů mu jelen naboural auto, nechápal, jak tam někdo může bydlet! Tak i já jsem si začal říkat, kdy to nekonečný jezero skončí! Ale to nejhorší mě teprve čekalo!

Tomáš totiž dostal úžasný nápad, že se cestou do Francie staví v Itálii a že se vykoupe na italské pláži. Ještě nám poslal odkaz na stránky, kde se dala najít jejich kvalita. Tak jsem si řekl, že je to prima nápad a navigaci nastavil na Genovu, což bylo na mapě nejblíže k moři. Bylo mi ale divné, že mi do Genovi zbývá 150 km a navigace ukazovala čas dojezdu 3 hodiny. Záhy jsem poznal proč. Scenérie byly úžasný, jen jsem asi po 100km měl čas dojezdu stále 1,5 hodiny! No co vám budu povídat. Těch 50km jsem opravdu jel 1,5 hodiny! Ruce jsem měl zamotaný od zatáček a pomalu ztrácel naději, že to kdy skončí! No a protože jsme do Genovy dorazili v 19 hodin, vůbec jsem neměl náladu na nějaké koupání a navíc se zatáhlo a pěkně jsme zmokli. Nastavil jsem navigaci na San Remo a přišel další šok! Ukázalo se totiž, že je to sice jen 150km, ale zase 3 hodiny! A v tom mi přišla zpráva od Richarda, který vyrážel ve středu ve 3,00 ráno. „Kde jste? My jsme u Monaca, je tu zataženo, ale jsme v pohodě.“ A to byla pro mě poslední kapka! Odepsal jsem mu: „Seru na kochání, najíždím na dálnici, za 2 hodiny jsem v Cannes!“ Sice mě na konci skásli o 15 euro, ale nervy mám jen jedny! Nakonec jsem dorazil až do Caussols těsně před půlnocí a padl do pelíšku v autě. Spali jsme až do deseti.

  

Čtvrtek jsme věnovali koupání na pláži v Cannes a v pátek dopoledne jsme se domluvili, že vyrazíme na kopec potrénovat. Na kopec v Caussols jsme dorazili  kolem 11 hodiny, ale nikdo z místních tu nebyl a protože foukal ZZS, nevěděli jsme, kde se bude lítat. Rakouští kolegové Lukas Gaubacz a Martin Ziegler se vydali směrem na západ a my tři asi o půl hodiny později za nimi. Když to shrnu, byl to hodně dlouhý výlet s érama a těžkými cajky na zdařbůh. Asi po 4 km jsme dorazili na hranu, kde to stejně foukalo z boku, takže o tréninku nemohlo být ani řeči. Po návratu jsem kousek od parkoviště narazil na místní borce, kteří poletovali stylem bublina- propadák do údolí. Kluci si to vyzkoušeli, ale já to vzdal a jel se koupat v moři.

V sobotu ráno to vypuklo! V 10,00 jsme už byli nastoupení na startovišti a směle začali čekat na správné podmínky, protože vítr foukal na západní svah hodně zboku. Jak Richard správně podotknul, když neotočí kopec, musíme počkat, až se otočí vítr. To se taky stalo kolem třetí hodiny. Začalo se soutěžit! Jenomže po půl kole se pan vítr rozhod změnit směr na jih, tak jsme se stěhovali na hlavní kopec. Když už tam byli všichni, pan vítr se vrátil na původní kopec, tak jsme zase jako mravenci stěhovali věci zpátky. Ten den se ještě odlítaly tři kola s rozdílnými výsledky a časy se pohybovaly od 44 do 65s, takže správná loterie. Pří balení věcí Richard zjistil, že se mu ztratilo jedno závaží z balastu a dva imbusy, takže neměl jak rozšroubovat Stinga, kterého si jen tak cvičně složil.

  

V neděli se situace ze soboty opakovala, jen s tím rozdílem, že jsme se nikam nestěhovali a odlétali čtvrté kolo. Páté kolo se nakonec přes různé protesty zrušilo. A jak jsem tak chodil, najednou přede mnou ležel kus železa. Zvednu ho a povídám: „Hele, našel jsem asi balast!“ Richard na to: „To je můj! A nenajdeš tam ještě i imbus?“  Vrátím se na místo nálezu balastu a vidím i imbus! „Myslíš tenhle?“ a ukazuji ho Richardovi. „Ano“ povídá Richard, „a ještě se koukni po tom druhým!“ Tak se kouknu lépe a vidím i ten druhý! Richardova radost z nálezu a vděčnost, že nebude muset Stinga rozbít, aby ho mohl složit, neznala mezí!

V pondělí se lítalo na jižní straně. Odlítaly se krásný čtyři kola. Mě se povedl neuvěřitelný, přímo „husarský kousek“! V šestém kole mi Richard hodil na startu éro jako vždycky a já jsem už jen mohl sledovat, jak se můj Stinger řítí střemhlav do údolí, protože jsem ho zapomněl zapnout! Éro zmizelo dole pod skálou a ozvala se tlumená rána. Když jsem si slezl dolů pro trosky letadla a našel místo dopadu, nevěřil jsem vlastním očím! Stinger byl píchnutý do šípkového keře. Až na díru u kořene křídla mu nic nebylo! A protože mě čekala ještě soutěž v Brianconu, nepohrdl jsem plechovkou od Richarda, abych mohl éro provizorně opravit.

  

Naše výsledky v soutěži nebyly zrovna uspokojivé. Mě se povedlo z pátého místa po dvou kolech se propracovat na konečné 21 místo. Tomáš byl 18. a Richard 25. z celkového počtu 32 soutěžících.

Potom následovali tři volné dny, které jsme trávili tak nějak po svém. Jak u moře, tak i poznáváním krás Francie. Musím se zmínit i o ohňostroji, který jsme zažili v Cannes. Byla to 30 minut trvající ozvučená šou, která naháněla husí kůži. Richard prohlásil, že takový ohňostroj v Horním Jelení nemají. Při přemisťování do Brianconu jsme se domluvili na zastávce v kaňonu Verdon. Vyjížďka na šlapadle do kaňonu a koupání v tyrkysové vodě opravdu nemělo chybu.

     

  

V pátek v 10,00 byl sraz v Les Combes (malá osada nad Brianconem v nadmořské výšce 1880m). Po registraci jsme letadla a vše co bylo potřeba, včetně sebe, naskládali do pěti terénních aut, která nás vyvezla po horské cestě na jižní stranu hory do výšky zhruba 2200m. Po krátké přípravě se začalo soutěžit a odlétaly se čtyři kola. Páté kolo bylo pro déšť, který se na nás přihnal zrušené, protože pořadatel sbalil i báze. Tady se pro změnu povedl „husarský kousek“ Tomášovi, když se díval, jak Richard přistává. Zakopl asi o sviští díru a přitom praštil výškovkou o zem a značně si jí poškodil. Jinak se lítaly časy mezi 40 a 55s.

V sobotu se vítr otočil na severní stranu, takže jsme jeli ještě o 100m výše. Úderem 12,30h dole zapnuli vítr, takže jsme do 18h odlétali dalších šest kol. Po dvou dnech byl Tomáš 11., já 12. a Richard 23.

V neděli se situace s větrem opakovala, jen s tím rozdílem, že vítr zapnuli o hodinu později. Takže se do tří hodin stihly odlétat jen dvě kola. Ale i ta dokázala pěkně zamíchat pořadím. Tomášovo 10., mé 12. a Richardovo 22. místo zakončilo naše lítání ve francouzkých Alpách.

  

Nastal čas na návrat domů. Chtěl jsem si cestu domů užít, tak jsem zvolil trasu Briancon, Albertvil, Chamonix, Basel, Karlsruhe, Heilbronn, Rozvadov.  Doufal jsem, že konečně uvidím pořádné hory, tedy Alpy. Tu zpáteční cestu rozdýchávám ještě dnes! Nejen že jsme se vyškrábali z Brinconu do výšky 2250m nad mořem a šlo by to ještě výše, kdybychom si cestu nezkrátili tunelem (mimochodem na fotce, kde jsem vyfocený s cedulí je vidět i stařičký wartburg), ale stihli jsme za světla dorazit do Chamonix, kde jsme se kochali pohledem na velikána Evropy, kterého zalévalo zapadající slunce a to Mont Blanc. Švýcarsko jsem potom profrčel přes noc a za celou cestu jsem viděl jen pět ožralých Švýcarů, dva blesky od radarů a jinak nic. Když jsme najeli na dálnici v Německu, zalezli jsme si do pelíšku a pěkně se vyspali. Ráno jsme potom pokračovali směr ČR. Pokud to někoho zajímá, za dovolenou jsem najel 3750km, takže náklady na cestování byly 7,5 tis. Kč. Díky značné úspoře za ubytování nás dovolená ve Francii pro dva vyšla na necelých 13 tis. Kč.

  

Fotky od Tomáše W. zde a zde

Text: M. Trsek
Foto: T. Winkler, M. Trsek

Komentáře:
rss kanál






© 2011 F3F.cz